Motivem této série snímků je Guggenheimovo muzeum v New Yorku (a to i přesto, že ani na jednom snímku není vidět celé). Nešlo mi o to znovu zachytit výraznou budovu, jejíž siluetu zná snad každý; pokusil jsem se zaznamenat atmosféru prostředí, do nějž je stavba zasazena – a které zároveň ovlivňuje i spoluvytváří. 
Existují stovky pohlednic – většinou jde o pohledy z dálky či z výšky –, na nichž je muzeum jako jakási ikona, jako symbol. Nic z toho ale nedokáže zprostředkovat, jaké to je, u této oblé bílé stavby fyzicky být, opravdu před ní stát, obejít ji, posadit se u ní. 
Každý prožitek je utvářen detaily a přítomnou chvílí: snímky, jimiž se v této své sérii snažím postihnout atmosféru mikrosvěta kolem Guggenheimova muzea, zachycují pouze krátký časový úsek, a všechny pocházejí z jediného rána, ze soboty 30. září 2017. 
Přestože jde stále o „retinal art“, tak zpětně vnímám sérii jako důležitý posun od prvoplánového vizuálního populismu – jsem si stále vědom diváka, ale možná poprvé vnímám snímky jako hmo- tu, přibližuji se k utilitární podobě fotogra e a nějaký estetický rukopis vnáším do souboru vlastně až mimoděk. Ve své postatě jde o skicu, což jsem se snažil ilustrovat i zvoleným formátem – stejně, jako jsou fotky spíše skicou než seriózní architektonickou studií, je i zvolený formát spíše zinem, než knížkou. Považuji za důležité šířit soubor pouze ve fyzické podobě – na papíře totiž jinak promlouvají samotné fotogra e, i já jejich prostřednictvím; jiné jsou i cesty, jimiž se tištěné snímky dostanou k lidem. 
Podobu celé série ovlivnilo i to, že jsem se po technické strán- ce dobrovolně omezil – záměrně jsem se k muzeu vydal s jedi- ným fotoaparátem (analogovým, navíc vybaveným jen základním objektivem). Neměl jsem s sebou žádné zavazadlo, žádné pení- ze, žádný telefon, žádný náhradní  lm, jen klíč od bytu v kapse. Paradoxně jsem tím získal nečekanou svobodu a možnost plně se na snímky soustředit. 
Série fotek zkoumá můj vztah k místu, které sice dobře znám, ale které na mě působí pokaždé úplně jinak – takže každý návrat je zároveň novým setkáním. 
Jde o studii napětí mezi tím, jak místo vnímáme, a tím, jaké oprav- du je – zdánlivě nepodstatné detaily najednou rozhodují o tom, jak k nám bude promlouvat celek. Snímek, který by sám o sobě byl vlastně banální, dostává nový rozměr ve chvíli, kdy najednou nestojí sám o sobě, ale stane se součástí většího souboru.